Proč se místo opravy starého vybudujeme nové?

Svět stále spěje kupředu, neustále vznikají nové vynálezy, technologie, léky apod. Lidstvo samo dospívá tak rychle, že brzy bude muset přijít nějaká změna, abychom mohli přežít. Proč však při procházkách naší krásnou zemí nacházíme staré rozpadající se budovy v protipólu s novými a moderními prvky? Proč se místo opravy věcí rozbitých kupují věci zcela nové?

Dle mého názoru se jedná o problém, kterých by stručně charakterizovala tím, že chceme, aby se z našeho státu stalo cosi, co si zaslouží mnohem více pozornosti, než má teď. Dále je také možné říci, že se tento velký problém netýká jen nás, ale i celého světa. I když je nutno říci, že matička Praha je turisty vždy dosti obsazená, avšak ostatní krásná města u nás strádají. Už jen ten úbytek turismu by nás měl vést k tomu, že je opravdu tady potřeba něco změnit.
Pokud se totiž podíváme do ostatních evropských metropolí, uvidíme, že zde je o města více pečováno, a celkově je jim dáváno více lásky. A tak by tomu přeci mělo být i u nás! Nebo snad chce kdokoliv z nás zchátralé staré budovy, do kterých se bojí vstoupit, avšak někteří si nemohou nic jiného dovolit, a tak v nich musejí bydlet? Tohle přece nemůže nikdo opravdu chtít.
Je tedy na místě zamyslet se nad tím, jak by to mohlo vypadat, kdybychom o náš stát pečovali jako o domácnost. Pokud vám doma u svetru upadne knoflík, tak jej přeci nevyhodíte, ale vezmete si k ruce šitíčko spolu s knoflíčkem, a docílíte toho, že svetřík bude vypadat jako nový. To samé platí o jakémkoliv jiném kousku z vašeho šatníku či přístroje, jenž je potřebný pro chod domácnosti.

Prostě se každý z nás u sebe doma snaží, aby vše fungovalo tak jak má, a pokud se něco porouchá, tak se to opraví.
Pokud bychom si z již zmíněných vět měli vzít snad nějaká ponaučení, jistě by šlo zejména o to, abychom si více vážili toho, co máme a jak se nám žije, jelikož nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Ne že bych ve vás chtěla vyvolat pesimistický přístup k životu, jen chci upozornit na skutečnost, že pokud nic neuděláme, bude to jen a jen horší.
Závěrem je tedy nutné konstatovat, že je potřeba zamyslet se nad tím, kam chceme s naším malým státečkem ležícím uprostřed Evropy směřovat. Na tom, že se nám přezdívá srdce Evropy, přeci jen něco musí být.