Dovolenou jsem si už po hodně dlouhou řadu let vždycky spojoval s cestováním. Jakmile tato nastala, prostě jsem si sbalil batoh a vyrazil do světa, v posledních řádově dvou dekádách zpravidla kousek na jih od Českého Krumlova. K čemuž jsem pak pochopitelně dodával, že šlo o kousek v řádu tisíců kilometrů.
Prostě mě to táhlo na dovolenou do Jižní Afriky. A pokud jsem snad v této nebyl, nebyl jsem na dovolené. Jen tam jsem dokázal doopravdy ‚vypnout‘, s tím, že jsem prostě mimo dosah zaměstnavatelů a mimo možnost pracovat.
Jenže přišla pandemie. A já jsem kvůli této tudíž dvě léta na tom, co považuji za dovolenou, nebyl. Nejdřív zavřeli hranice Jihoafričani, abychom jim tam my cizinci koronavirus nezavlekli, na čemž bylo pozitivní jedině to, že jsem kvůli zrušení letu dostal peníze zaplacené za letenku zpět, nakonec zavřely pro změnu evropské tranzitní země své hranice pro nás cizince cestující z Jižní Afriky, protože tam zrovna hrozil nejdřív strašák a nakonec chcípáček omikron. A mezi tím, jak všichni víme, jsem kolikrát nemohl nikam, třeba ani do sousedního okresu.
Dva roky to trvalo. A pak už jsem zatnul zuby a rozhodl se, že už letos vážně odletím. I kdyby mě už neměli pustit zpátky. A stalo se.
Nejprve to vypadalo složitě. To víte, povinnost mít potvrzení o očkování, sehnat si nanejvýš tři dni před odletem tam i zpět PCR test, vyplnit online nahlášení své cesty do těchto zemí i zpět. Pak se to v průběhu tohoto roku zjednodušovalo a zjednodušovalo. Až nakonec zůstaly jen povinné respirátory nebo ty nejdokonalejší roušky v německých letadlech. A vlastně ani s touto povinností to nebylo nakonec zase až tak žhavé.
A tak jsem prostě konečně po třech letech na dovolenou do Jižní Afriky zase odletěl. A vypadalo to všechno náramně slibně.
Ale nakonec jsem formálně opět žádnou dovolenou neměl. Protože mě imigrační úřednice sice do JAR pustila, ale… Kdo ví, co se jí honilo hlavou, jenže mi do pasu zaznamenala, že tam jedu za byznysem.
A já teď tedy nevím. Měl jsem v uplynulých týdnech konečně dovolenou, nebo zase ne?